Bylo nebylo, v jednom těžce zkoušeném království, kde lidé, zklamáni svými věrolomnými panovníky, rozhodli se jich vyhnat, a v zoufalství nabídout korunu stvoření tak mocnému a tak příšernému, že by se jej jindy přísně stranili. Avšak beznaděj bývá někdy silnější než strach, a tak…
2.
Bazilišek byl potěšen. Černokněžínek mu pomohl přesně tak, jak si to přál. Lidé honem zapomněli na malou cvičenou opičku a dlouho očekávaný dvorní sněm mohl začít. Někdejší vládcové přišli provolat slávu baziliškovi. Smířili se s tím, že se je jejich poddaní rozhodli nahradit příšerou.
Někteří si chtěli ztracenou důvěru odpracovat. Ne snad v královských kamenolomech, jak se nabízelo, ale přímo v paláci. Chtěli totiž, jak tvrdili, na baziliška dohlédnout. Selhali sice na jeho místě sami, ale byli to skromní pracanti a chtěli tak odčinit své chyby. A tak se, ač s těžkým srdcem, rozhodli sekundovat při vládě nestvůry. Co jiného mohli dělat? Království mělo na kahánku, i lidé to tak chtěli a bazilišek měl přece tolik skvělých nápadů.
Pak tu byli ti bývalí vládcové, jejichž provinění bylo tak těžké, že jim dodnes nebyli lidé schopni odpustit. Jejich ochota pokořit se před baziliškem tak neznala mezí. Ukázalo se, že on byl jediný, kdo jim nejenže nic nezazlíval, ale dokonce je pozval z vyhnanství zpět na královský dvůr.
Nejpočetnější byli na sněmu ti, které Babišek doslova uhranul. Celý den nic neříkali a s nikým nemluvili. Až když přišlo na provolání slávy se zvedli a sborově umlčeli všechny ty, kteří ještě nepochopili, že jedině bazilišek může se stát opravdovou spásou jejich království. A tak se jedno nešťastné království vydalo vstříc šťastnějším zítřkům.
Ponaučení pro děti: Pragmatismus, realismus a “menší zlo” jsou omluvy, kterými se dá zakrýt sebevětší morální selhání. A nakonec: demokracie je diskuse, říkával kdysi jeden velký státník. Vláda, která na otázky opozice zarytě mlčí a spoléhá se čistě na mocenský kalkul, nemůže přinést nic dobrého.
